Ještě než se Bouřlivé výšiny ve čtvrtek 12. února objeví v českých kinech, stihly vyvolat vášnivou debatu. Novou verzi slavného románu natočila Emerald Fennell, režisérka, která si po filmech Promising Young Woman a Saltburn vybudovala pověst autorky, jež klasická témata neuctívá, ale přepisuje. Do hlavních rolí obsadila Margot Robbie a Jacoba Elordiho – a právě jejich pojetí Kateřiny a Heathcliffa je jedním z hlavních důvodů, proč se recenze tak výrazně rozcházejí.
Větrná hůrka stranou. Fennell si bere, co potřebuje
Jedna věc je z prvních recenzí jasná: kdo čeká doslovnou adaptaci románu Na Větrné hůrce od Emily Brontëové, nedočká se. Emerald Fennell příběh výrazně zjednodušuje, některé postavy spojuje a celé vyprávění přizpůsobuje svému stylu. Soustředí se především na vztah Kateřiny a Heathcliffa a na emoce, které jejich pouto pohánějí i ničí zároveň. Kritici upozorňují, že film vybírá z předlohy především motivy vášně, žárlivosti a napětí – právě ty se stávají hlavním motorem děje – temné jádro příběhu však i přesto zůstává zachované.
Robbie a Elordi: vášeň, ego a zranitelnost
Margot Robbie podle většiny kritiků podává opravdu výrazný výkon. Její Kateřina není jen romantická hrdinka zmítaná láskou, ale impulzivní, sebevědomá a místy bezohledná žena, která si je vědoma svého společenského postavení. Pod povrchem ale zůstává patrná nejistota i svědomí, které ji brzdí. Jacob Elordi dává Heathcliffovi fyzickou přitažlivost i vnitřní napětí. Nehraje jen temného rebela, ale muže, který je permanentně zraněný a citlivý na jakékoli ponížení. Recenze často zmiňují i jejich chemii – napětí je cítit i v pohledech přes místnost i ve scénách, kdy spolu vůbec nemluví. Film podle recenzí pracuje se sexualitou otevřeněji než literární předloha, zároveň ji ale drží ve výrazně stylizovaném rámci.
Přepych, kýč i silné obrazy
Vizuální stránka je podle kritiků jedním z nejsilnějších a zároveň nejdiskutovanějších prvků filmu. Viktoriánské prostředí se tu potkává s výraznou stylizací, kterou někteří recenzenti přirovnávají spíš k estetice módního editorialu než ke klasickému kostýmnímu dramatu. Vítr, déšť, otevřená krajina, výrazné barvy a pečlivě komponované scény podle kritiků dodávají příběhu až operní rozměr. Některé momenty působí přehnaně, téměř jako obálka romantického románu, jiné jsou naopak až překvapivě intimní a tiché. Kritici upozorňují, že ne všechny zvraty jsou vyvážené a některé proměny postav mohou přijít až příliš rychle. Přesto se většina v jednom shoduje: film je „pohlcující“. Pokud ho přijmete jako novou interpretaci, ne jako povinnou četbu převedenou na plátno, může fungovat jako intenzivní, místy až dravá romance.
